Jak je vidět z fotogalerie a úvodního článku, byl jsem se podívat v Jami. Dva šampionáty v jednom a z toho jeden jako premiéra, to si člověk nemůže nechat ujít 
Přiletěl jsem večer do Helsinek, půjčil auto a hurá přes Tempere do Jami. Tampere je druhé největší město Finska čítající pouhých dvě stě tisíc obyvatel.
Je na něm zajímavé hlavně to, že leží mezi dvěma jezery jejichž hladina má rozdíl celých osmnáct metrů! V jednom z atraktivních turistických míst je možné tuto anomálii i vidět.
Finové to s koncentrací obyvatel opravdu nepřehánějí. Z turbopropu, kterým jsem přiletěl, by se Finsko dalo charakterizovat jako země s hodně moc místem a sem tam nějakým pohozeným zapomenutým baráčkem – farmou. Cesta pohodová, občas jsem v té pustině potkal i auto 
Jelo se v pohodě, čekal jsem až se více setmí, že najdu hotel. Ale jelikož se odmítalo setmít, na motel u dálnice došlo až v jednu v noci a to ještě stále bylo světlo. Tak to prostě na vrcholu léta ve Finsku chodí. Vzbudil jsem se ráno v osm hodin a vyrazil do Jami.
Letiště jsem našel bez problémů dle navigace, jako první jsem se sháněl po brífingové hale podívat se, kolik se toho už odlétalo, protože informace na webu se zdály neaktualizované. Bohu žel, díky počasí, jsem našel na nástěnce s výsledky přesně to, co bylo na webu – odlétanou jednu soutěž a nic víc.
Při odchodu z haly jsem potkal Bajzíka. Když mě uviděl, chytil ho amok vzteku. Tolik československých nádavek jsem za pár mikro-sekund v životě neslyšel Neumět slovensky, ani nevím co mi vlastně říkal. Chvilku jsem poslouchal to divadlo a když už se lidé ohlíželi co se děje a proč ten křik, řekl jsem Stanovi, ať neřve a raději se si problém se Zejdovými vyřeší doma u kulatého stolu. Stano rozhovor ukončil nařízením ať se sbalím a vypadnu z Jami. Otočil jsem se na podpatku a šel za haly pryč.
Stano jaksi v amoku pozapomněl, že nejsme v ČR ale ve Finsku, že nejsme v Moravské Třebové ale v Jami a že není ředitelem soutěže, ale pouhým rozhodčím, takže nemá žádné právo odněkud někoho vyhazovat.
Sedl jsem do auta a vyrazil na start, kde už týmy připravovaly letadla. České éro však bylo stále zaplachtované. Pomohl jsem tedy známým angličanům vyndat éro z hangáro-stanu a začal sbírat první informace o dění. Jak již psáno výše, byly to informace deprimující, spíš vztek a beznaděj, kterou způsobilo špatné počasí.
Po půl hodině mě Angličani upozornili na Honzu Rolínka, kterého znám z fotek. Podali jsme si ruce, představili a tím to haslo. Neznáme se, neměli jsme si co říci, navíc mu zazvonil telefon. Za další půl hodinu přišel Miloš Ramert a na můj pozdrav – čau jak se máš jak to jde, odpověděl chladně: Zdar, s Tebou se nemůžu bavit! Hm.. dobře tak se nebav, pomyslel jsme si svoje a vzápětí znovu potkal Rolínka s úžasnou zprávou: Můžeš si nás vyfotit ale bavit se s náma nesmíš! Odkud vítr vane by došlo i debilovi, odpověděl jsem “buď v klidu, nejsem tu na to, abych Vám dělal problémy, koukejte pořádně lítat nebudu si Vás všímat! Odkud vítr vane vím, ráno jsem měl výstup s Bajzíkem v brífingové hale. Poslední po čem toužím, je nařknutí, že za případný neúspěch českého týmu může Mácha 
” Honza pokýval hlavou a odešel.
Čeho se Bajzík bál? Proč se se mnou nesměli kluci bavit? Na co jsem se měl ptát ? A takových otázek vyvstává mnoho.
V duchu jsem si představil, co by asi řekl jakýkoliv závodník kteréhokoliv jiného zahraničního družstva svému trenérovi, kdyby mu zakázal se bavit s někým jiným. Jednak by si to ani nedovolil, druhak by jej onen závodník velice rychle někam poslal.
Celý den jsem pak měl jiné, hlavně novinářské starosti, Bohu žel proložené návštěvou nemocnice, když jednoho z Angličanů píchlo cosi hmyzo-létavého do ruky a ruka mu otekla. Naštěstí otok ruky neovlivnil jeho výkon a získal zaslouženou medaili.
Večer při odvozu anglických rozhodčích jsem potkal Stana Bajzíka znovu před jeho chatou s celou skupinou. Přišel k autu mi sdělit, že v Aeronovinách jsou samé lži a že to, co říkají Zejdovi není pravda. Nezbylo než zopakovat co jsem řekl odpoledne: “To není můj problém, sedněte se Zejdovými ke kulatému stolu a dohodněte se!” Podal jsem Stanovi ruku se sdělením, že už odjíždím, protože další den odpoledne mám jednání v Londýně. Stano odpověděl “čau, ale ruku Ti nepodám”
Nevadilo, vedle stojícím pilotům jsem popřál mnoho úspěchů a vydal jsem se na cestu k Helsinkám.
A co dál? Na soutěžích se Stanem budem setkávat i nadále. Jelikož jsem také rozhodčí, je jen otázkou času, kdy se sejdem na jedné judging line. Co tam se tam bude dít? Bude tam na mě Stano zase řvát ? Budem sedět každý na jednom konci a dívat se na sebe skrz prsty?
Susmasumárum, nevyřešený problém Zejdovi kontra AeČR se velice rychle šíří daleko za hranice. Nezbývá než opět zopakovat: Sedněte ke kulatému stolu a dohodněte se!
Stano by si pak měl uvědomit, že represivně vyděračský systém, kterým doma s Dodalem řídí akrobatický tým v zahraničí nefunguje a že na tyto manýry by měl s přejezdem české hranice zapomenout.
P.S: A doma se jim odnaučit