Vážený pane Mácho,
úvodem mé reakce na Váš dopis dovolte abych se odvolal na Vaši radu, kterou jsem obdržel v minulosti v rámci naší korespondence, byť k jiné problematice, a které se od té doby snažím držet. Dovolím si Vás citovat:
„Jo, to je dalsi problem, ja se Vas na neco optam, Vy me poslete seznam zakonu a paragrafu – jednate se mnou jako s kolegou urednikem. Tohle je v USA nevidane – odpovedet cloveku paragrafy a cislama vyhlasek lze, paklize se na ne opta. Jinak vsechna komunikace probiha v reci lidske a ne pravnicke:) V tomto pripade je to presne tak jak pisete vyse, nikdo se ve spouste papiru hrabat nechce, trpelivost k tomu nema. Kdyz to reknu natvrdo, s beznym pilotem je pak potreba jednat jak s troubou z ulice, coz je v tomto pripade k dobru veci.“
Nemyslím si, že běžný pilot je trouba z ulice, ale pokusím se zodpovědět Vaše dotazy řečí lidskou, nikoli úřední. Pro názornost z pohledu člověka který by chtěl po vzoru našich dědů dostat (nejen) své děti do vzduchu, což by mohlo být v tomto případě pro dobro věci..
Co k tomu budu potřebovat? Jednoduchý, laciný a přitom spolehlivý létací strojek, něco na způsob Honzy, ale asi s využitím modernějších technologií. Určitě se vejdu do limitu MTOM 250 kg. Touto prostou úvahou jsem se zbavil devadesáti procent problémů, evropských požadavků na licencování pilotů, certifikačních úředníků EASY, potažmo všech požadavků Úřadu na dospělá letadla a tím i neúměrných nákladů a komplikací.
Protože ale zlí úředníci (a i rodiče) budou požadovat, aby i za takovou činnost nesl někdo také nějakou odpovědnost, musím sehnat právnickou osobu, která si to vezme na svá bedra. Ideálním partnerem by v tomto případě byla plachtařská asociace, bohužel ta u nás zatím neexistuje a dříve než jejího ustavení se asi dočkáme příslovečného příchodu pana Godota ( poznámka pro případného troubu z ulice, prosím neplést s ředitelem EASA J ). Další nadějí je AeČR nebo LAA, ale ti mají jinou cílovou skupinu klientů a svých starostí a problémů dost a může se stát že si za mne nebudou chtít pálit prsty na ministerstvu. Podnikavý aeroklub? Ten by se k tomu asi dávno přihlásil sám…
Nezbývá mi tedy než se postarat svépomocí. Potřebovat k tomu budu ze začátku dva kamarády ochotné dětem obětovat volný čas. Jednoho co se trochu vyzná v konstrukci letadel a bude úředníkům (a potažmo rodičům) garantovat že letadélko nesklapne křídla po prvním startu na gumicuku, druhého který dá dohromady důvěryhodnou osnovu výcviku přiměřenou věku malých adeptů, tak aby i věci znalý tatínek nám svěřil svého potomka a nějaká pojišťovna byla ochotna se s námi vůbec bavit. Takže to bychom tu už měli jakési občanské sdružení, které je schopno se zaručit za přiměřenou bezpečnost tohoto bohulibého počínání. Žádný letecký úřad to totiž za nás v tomto případě neudělá. Proč, to jsme si řekli už na začátku. Je to podobné jako s prcky kteří prohánějí po roklích terénní motorky, nebo s dětmi skákajícími na konících parkur.
V den D si tedy vezmu v práci dovolenou, kufřík se žádostí podle § 82 leteckého zákona s příslušnými přílohami, které mi třeba pomohli sepsat úředníci na ÚCL, čistou košili, a vyrazím na příslušný úřad, kterým je ministerstvo dopravy, kde mohu žádat o pověření výkonem státní správy pro uvedený segment sportovních létajících zařízení. Ta čistá košile není samozřejmě podmínkou, záleží na osobním image, ale z nedávné minulosti je zřejmé že propocené triko a umaštěné trenky spolu s halasnou rétorikou hodnou čtvrté cenové už dnes ani u nás nejsou zárukou úspěchu při jakémkoli jednání. A to nejen na úřadech ale i při jednání s případnými sponzory a grantovými agenturami, bez nichž se asi neobejdu.
Také budu potřebovat doplnit pár vět do příslušné vyhlášky, to je další důvod proč jdu na ministerstvo a ne na ÚCL. A tady to bude chtít věcnou argumentaci proč chci snížit věkovou hranici pro první samostatné skoky na ultralehkém kluzáku ( zamítnout takovou žádost s odkazem na „stávající legislativu, která to neumožňuje“ je pro úředníka totiž vždy to nejjednodušší). Odkaz na úpravu této činnosti v jiných státech se při jednání vždycky hodí, předvídavě ho mám proto v kufříku připraven.
Obdržím-li tedy příslušné razítko, a nakonec nevidím racionální důvod proč by mi ho měli odepřít, mám možnost nalajnovat si hřiště podle svého, ale také musím nést příslušný díl odpovědnosti za rozbitá okna, tak už to v životě chodí.
Druhá a podstatně jednodušší varianta je stlouct si hadráka někde v kůlně a svěřit mu životy dětí na kopci za chalupou. Tuhle fázi vývoje už snad ale máme za sebou a znovu se i na ní ukázalo že zkušenosti jsou velmi drahé zboží. Pro takové řešení od nás ale prosím podporu nečekejte.
To by za mne bylo tak v kostce vše. Je to kopec práce a vytrvalosti, hodně odpovědnosti, ale myslí-li to někdo s poletováním malých juniorů vážně, bez profesionálního přístupu se to asi neobejde. Jeho nedostatek vede v letectví pravidelně ke smutným koncům a tady jde navíc o děti.
Tomu, kdo by se do toho chtěl ale se vší odpovědností pustit, mohu slíbit podporu Úřadu, minimálně v přehrabování té hromady papírů J. Ono stejně totiž odborné posuzování tohoto záměru nakonec patrně skončí u nás.
„Always Blue Skies“
Petr Navrátil
ředitel SLP-ÚCL
