Letím po okruhu, levá delší zatáčka jen asi o 180° a zhruba v 250 metrech vypínám do první levého okruhu dráhy 23. Času moc nebylo, takže rovnou hlásím „Boleslav Info, 4716 do druhé zatáčky levého okruhu dráhy 23″, koukám, jak je to s tím větrem, protože to zase vypadá na dráhu 34 a zužuji okruh, protože té výšky moc nebylo a rovnou začínám dělat úkony na T. Zahlásím „Boleslav Info, šestnáctka po větru dráhy 23″, na výškoměru asi 200 m, když v tom mě kopne docela silný poryv, který okamžitě rovnám plnými levými křidélky (takových bylo ten den spousta).
V tu chvíli ale můj knipl mizí doleva, vidím, jak vyvážení trhne dozadu (poloha těžký na ocas), vyskočí VK a zezadu se ozve Tondův překvapený hlas „Stoupák?!?“ Od toho kopance uběhla asi vteřina. 45° náklon, rychlost 70 – 72 a během 2 otoček má Tonda ustředěno a na váriu konstantní 2 metr (Za takovou zatáčku na takové rychlosti bych dostal pěkně vynadáno. V takové výšce bych si to ani netroufnul… Inu, kdo umí, umí! Všechna čest.) a zezadu slyším „Boleslav Info, šestnáctka, dohodněte se na tu dráhu, mám tu 2metr a chvíli tu vydržím“ 
Co dodat? Paráda! Kochám se kroužením, snažím se pochytit fígle „kniplování“, neztratit orientaci v prostoru, odhadovat stoupák „zadkem“… Ale není to vůbec jednoduché, klobouk dolů! 600 m QNH zesiluje na 3 metr. 700 m QNH, říkám si, to je ale levná vlečná! 800 m QNH, nádhera!!!
No jo, ale až ten stoupák skončí, tak z té výšky budeme plachtit půl hodiny. To by se asi kolegům dole nelíbilo… To asi půjdeme dolů trochu rychleji… No nic, pro jistotu utahuji ramenní pásy. 1000 m QNH, ze zadu slyším Tondův spokojený hlas „To je paráda, to si tenhle let budu moct zapsat jako akrobatický…“. Polykám a dotahuju i břišní pásy. 1200 m QNH, zavírám okénko a větrání, kontroluju volné předměty – úkony před pády a vývrtkami. 1300 m QNH nad letištěm stoupák končí a já si říkám, co vydrží můj žaludek S Blaníkem ve dvojím se toho prý moc udělat nedá, tak mám šanci „Boleslav Info, šestnáctka nad letištěm 1300 metrů QNH, nácvik pádů a vývrtek“…
A pak to přišlo! Vyvážení dozadu, vytracení rychlosti a zhruba ve 40 km/h plné přitažení, plná pravá noha a hup a už vrtáme. Jedna otočka, druhá, srovnání přesně na osu dráhy a zhruba na 140 mělo přijít podrovnání, ale nepřišlo. 160, 180, 200, říkám si co z toho bude? Razantní přitažení a nádhernej dlouhej lopas se vším všudy. Po něm následuje precizní, opět přesně v ose, souvrat do prava a po něm ještě jeden. Rozkoukám se a dostává se mi ukázky skluzové zatáčky (málo nohy moc křidélek – pořád s tím bojuju) a ani se nestačím divit, jak to tam krásně hupne do vývrtky. Tonda mi tu vývrtku nechává zakusit opravdu do syta, protože ji vybírá až na rychlosti opět zhruba 200, kdy už je přetížení opravdu značné a jako libůstku na konec zažiju „akrobatickou“ zatáčku na této rychlosti a 90° náklonu. Odhaduju, že to byla 720° zatáčka (asi), ale jistý si moc nejsem, protože přetížení bylo, jako když Shepharda vystřelili po balistické křivce
Hlavou jsem skoro nepohnul a všechny vrásky jsem měl až na zadku. G-metr na palubě nebyl, ale prý to byly maximálně 4 géčka… Měl jsem dost – nechápu, jak někdo může vydržet 10…
No a zhruba ve 400 metrech Tonda povídá, ať si to vezmu a dokončím úlohu. Byl jsem tak rozkvedlanej, že ani nevím, jak jsem to dotlačil na zem… Vylezl jsem totálně spocenej a vyčerpanej, ale do logbooku jsem si připsal dalších 23 minut Nevolnost se nedostavila. A pocity? Kroužení v termice je boží!!! A akrobacie? Super, i když si nemyslím, že by to pro mě byl ten pověstný „šálek čaje“. Každopádně jsem rád na vlastní kůži zažil, co to obnáší, co Blaník vydrží (mnohem víc) a že to není vůbec žádná sranda.
Tondo, smekám a děkuji!
jb junior
