Vážený pane Mácho,
Příspěvky k tématu g-metrů ukazují jednak na zájem plachtařské obce o danou problematiku, což je fajn, druhak, a nejen ony, na poměrně mlhavou představu diskutujících o tom co kdo dnes může a nemůže v legislativním procesu. Stát totiž bohudík může svým občanům ukládat povinnosti jen prostřednictvím zákonů ( až na mimořádné výjimky popsané rovněž v zákonech). Tedy ani v letectví se bez legislativy neobejdeme. Zkusme si tedy o historii a současnosti její výroby něco říct. Ctění čtenáři které toto téma neoslovuje, čemuž rozumím, mohou kdykoli pokračovat klávesou Esc.
Tvorba legislativy není hlavním úkolem leteckých úřadů, tím je dohled nad bezpečností. Ale dohled nad bezpečností je v podstatě vymáhání požadavků platné legislativy s použitím rozumu, a ač by někdo možná chtěl absolutistický úřad, který přikáže komukoli cokoli o čem je přesvědčen že je to moudré, tak tyto doby jsou pryč ať se nám to líbí nebo ne.
Jak to tedy začalo? Otcové našich otců se sešli v Chicagu krátce po druhé světové válce a řekli si že je potřeba tomu mezinárodnímu letectví dát nějaká společná pravidla a vymysleli ICAO. Tato mezinárodní organizace od té doby stanovuje standardy v civilním letectví. Státy se pak zavázaly že budou tyto standardy ze všech sil dodržovat a promítnou je do svých zákonů. A pokud toho nebudou schopny, pak to na ICAO oznámí. Tohle fungovalo docela dlouho, až z různých důvodů začalo vadit že jsou mezi jednotlivými státy a jejich legislativou přece jen značné rozdíly a ICAO má statut podobný jako OSN, nikomu nic moc nařizovat nemůže.
Amerika má svou FAA, která pomocí FARů problém řeší jednotně pro celé USA, Evropa založila JAA – sdružení leteckých úřadů, které si daly za cíl zpracovat jednotné znění předpisů pro celou Evropu, které by reflektovaly standardy ICAO a přidaly i trochu evropských zkušeností. Tak se zrodily JARy. Předpisy JAR, u jejichž zrodu stál i ÚCL, však mají jednu drobnou vadu, i jejich právní závaznost v jednotlivých státech stojí poněkud na vodě.
Ve spojené Evropě je však právní instrument, který stojí nad národní legislativou jednotlivých členských států, přímo použitelné nařízení ES. Politici v Evropském Parlamentu a Radě se tedy rozhodli založit orgán, který by s využitím zkušeností JAA a ve spolupráci s národními leteckými úřady, leteckým průmyslem i veřejností formuloval pro evropskou Komisi texty příslušných nařízení. Připadalo jim to patrně pružnější než s každým ustanovením předpisu čekat na shodu desítek národních parlamentů. Tak byla založena EASA, která na jiném principu ale v podstatě se stejným cílem nahradila JAA. Na její fungování jsou různé názory, ale až na výjimky (obětí jedné se stali blaníkáři, ale našly by se i další) se snaží postupovat na principu konsensu jednotlivých států i jednotlivých zájmových skupin. Materiály připravují pracovní skupiny ad hoc složené z lidí z praxe z různých států (zástupci provozovatelů, výrobců, profesních a zájmových sdružení, leteckých úřadů atp.). A jak říká klasik, konsensuální řešení je to, při kterém všechny strany odcházejí od stolu zhruba stejně nespokojené.
Ke každému předpisu se také před jeho konečnou úpravou může kdokoli vyjádřit ( je na to docela gramotný internetový portál) a EASA je povinna mu sdělit jak s jeho připomínkami naložila. Což při nikoli výjimečném množství několika tisíc připomínek ke klíčovým nařízením je docela nářez. Ani na západ od Aše normální pilot nebo malý provozovatel s oblibou nehltá stovky stránek návrhů předpisů, ale pro ten případ má různá profesní nebo zájmová sdružení která ho zastupují a hájí jeho zájmy. Na tohle nejsme u nás zvyklí, budiž nám omluvou dlouhá doba kdy jsme se nemohli vyjadřovat vůbec k ničemu, natož k normám podle kterých jsme se měli řídit. Ale to už je jiná kapitola..
Jako všechno tak i tenhle proces má svůj rub. Co se na EASE a Komisi výše uvedeným procesem upeče a vydá jako nařízení (tentokrát ve všech jazycích, AD jsou trochu něco jiného), k tomu si národní státy nemohou doma nic přidávat, ani z požadavků nic ubírat. V téhle fázi už jsou opravdu, co se legislativy týče, v roli příslovečného pošťáka. To je také politická dohoda. Evropa chce držet rovné prostředí pro všechny. Jednoduše řečeno, národní evropský úřad může v rámci dohledu nad bezpečností poměrně tvrdě postihnout provozovatele který provozuje eroplán v rozporu s letovou příručkou a ohrožuje tak bezpečnost, od toho tu konec konců úřad je, ale už nikomu nemůže dost dobře nařídit aby si do něj namontoval G-metr když to evropský předpis nepožaduje. To si zástupci státu a případně jeho provozovatelů musí obhájit na EASE a přesvědčit ostatní kolegy že je vhodné aby to platilo pro všechny.
Jako člověk si nemusím myslet že EASA je ideálním pokračovatelem JAA, jako státní úředník ale musím dbát na to aby ÚCL byl pro toto těleso respektovatelným a respektovaným partnerem, pak tam mohu něco ovlivnit. Na zlobné dupání a tlučení panenkou o zem Evropa zvědava není, na to je to příliš stará dáma.
Tolik jen ve velké zkratce o legislativě, všechno je trochu složitější, ale nechci Vám odradit čtenáře. Jindy třeba o tom co může a nemůže EASA a národní úřad při dohledu nad bezpečností, nebo o tom (pro předchozí přispěvatele) kolik muselo na celém světě zemřít lidí aby úřady v konkrétních případech dotlačily výrobce a provozovatele k investicím do bezpečnosti.
Příjemné podzimní dny přeje
Petr Navrátil