V posledních dnech často kladená otázka. Bohu žel, když se stane jedna nehoda, lidé se okamžitě začnou “rýpat” i ve starších nehodách. Okolo nehody Martina Stáhalíka bylo dlouho spousta otazníků a už jsem zaslechl i názor, že by Martin neměl ze svého memoriálu radost a kdyby mohl, ihned by jej zrušil. Oslavuje se tam prý pilotní chyba, nedodržení předpisů a postupů. Samozřejmě, že záleží na povaze a vlastních životních zkušenostech každého člověka, který se ze své vlastní pozice na věc dívá. Petr Podroužek se pokusil o pohled z několika úhlů:
V posledních deseti letech piloti české reprezentace přivezli 26 medailí z mistrovství světa a Evropy včetně dvou titulů absolutního světového šampiona a zlatého družstva z mistrovství světa. O to smutnější je, že se dosud nezjistilo, proč se Martin Stáhalík zřítil při výcvikovém letu. Podobný talent se prý rodí jednou za sto let. Létal hlavou dolů metr nad zemí, ale další zamýšlený kousek, sebrat křídlem letadla na zemi položený šátek, už nestačil realizovat. 9. března to budou čtyři roky, kdy zahynul poblíž nizozemského letiště Teque u obce Heeten při tréninkovém letu v akrobatickém speciálu JAK-52.
„Letecká akrobacie je jeden z nejrizikovějších sportů, protože se pilot musí stoprocentně spoléhat na stroj, který je složený z tisíců součástek. Když se něco porouchá, nemůžete zastavit a vystoupit jako z auta. Létám rychlostí kolem 360 km za hodinu, to znamená 100 metrů za vteřinu. Ve výšce 100 metrů mám tedy jen jednu vteřinu na to, abych řešil případný problém. Ale lítám i pouhých pět metrů nad zemí. A to mě právě baví a láká. Všechno je doopravdy, žádná chyba se neodpouští,“ říkával Stáhalík. Žádný jiný Čech nepronikl do World Grand Prix FAI, exkluzivního souboje dvanácti nejlepších pilotů zeměkoule. V Japonsku a Číně mu tleskalo statisícové publikum. Létal nad jezerem, závodním okruhem Formule 1 a baletil na obloze na Wagnerovu hudbu. Prolétl i úzkým skalním okruhem, tzv. Nebeskou branou. Při rychlostech kolem 400 km za hodinu jsou piloti vystavováni většímu přetížení než kosmonauti. Nesmějí pootočit hlavou na stranu, protože by si zlomili vaz. Mohli by přestat vidět, vznikají problémy s dýcháním, hrozí poškození cévek v mozku.
„Přišlo mi složité a zároveň nesmírně zajímavé pohybovat se v trojrozměrném prostoru s takovými mašinami. A pak jsem si říkal, že ti kluci, co lítají, musejí sklízet obdiv žen. A to já chtěl taky,“ přiznal motivy své posedlosti. „Letecká akrobacie mě fascinuje a uspokojuje. Připomíná mi sex.“ Před nástupem do akrobatického kurzu mu objevili vrozenou vadu ledviny. Nebyl to důvod, aby na létaní rezignoval, naopak. Už pár týdnů po propuštění z olomoucké nemocnice, kde ho operovali, nastoupil na náročný kurz. Problémy řešil, až když nastaly.
„Měl zvláštní dar spřátelit se s lidmi, dokázal si je naklonit. Že to zabíralo na ženské, tomu bych i rozuměla, ale fungovalo to i na chlapy,“ říká televizní moderátorka Alena Zárybnická. „Měl jsem poněkud neurovnaný soukromý život. Kouřil jsem, rád zašel do hospody a se ženskými to taky fungovalo,“ přiznával Stáhalík. Svého otce vyděsil na aerosalonu v Jihlavě. Když přistával, v orosené kabině byla vidět místo obličeje beztvará červená a černá hmota se sluchátky na uších. Přesně takhle vypadají piloti, když přeženou obrat a přetížení jim potrhá žilky v očích a zkrvaví obličej. „Ponese následky po celý zbytek života,“ blesklo Ivanovi Stáhalíkovi hlavou. Chytil se za křídlo a podlomily se mu nohy. Kabina se otevřela a syn měl na obličeji – masku čerta. V osudný pátek ho čekal tréninkový let s místním zájemcem o akrobacii, civilním povoláním pilotem dopravního letadla. Zřítili se brzy po startu, když se jim nepodařilo dokončit plochou vývrtku. Mohli si zachránit život tím, že by skočili padákem, ale museli by to udělal oba dva a hned. „Martin okamžitě věděl, o co jde. Aby ale vyskočil sám a žáka tam nechal, to absolutně nepřichází v úvahu,“ je na sto procent přesvědčený nejen jeho otec. Choval se jako pravý profesionál, uzavřel všechny vypínače, přívod paliva, zastavil motor a vypnul elektroinstalaci. „Už se totiž stalo, že lidé pád při ploché vývrtce ve zdraví přežili. Jenže spadli na šikmou plochu a do keřů, které náraz ztlumily,“ říká Stano Bajzík.
Díky tomu, že vše povypínal, letadlo po nárazu neshořelo. Vytrhl se motor, kabina se rozlomila za pilotem, který seděl vzadu – tím byl právě Stáhalík. Na jeho místě byla ulomená řídicí páka. Prudký náraz vydržely Martinovy hodinky, které pořád šly. Otazník visi nad druhým mužem v kabině, kterého Stáhalík učil. Ten zkoušel vývrtku poprvé. To, že byl civilním povoláním pilot dopravních letadel, nebylo podle odborníků výhodou.
„Byl zvyklý létat rovně a v klidu. Jakmile se letadlo dostalo do vývrtky, mohlo to u něj, na rozdíl od úplného laika, způsobit velký stres,“ vysvětluje Karel Štrébl. V takovém případě člověka sevře smrtelná křeč. Kdo se bojí o život, má obrovskou, zvířecí sílu. „Je to velké riziko, že se žák zasekne s řídící pákou v rukách. Nám všem, kteří děláme výcvikové lety, se to už přihodilo.“ Jenže české tréninkové letadlo má sedadla vedle sebe. Když žák ve stresu ztvrdne, tak ho pilot vší silou praští! „Prostě mu jednu natáhnu a on se řízení pustí,“ zná osvědčený recept Bajzík. Když ale žák sedí vepředu a pilot vzadu, jako tomu bylo ve Stáhalíkově případě, je mezi nimi přístrojová deska. Bývalí Stáhalíkovi kolegové jsou přesvědčeni o tom, že vyšetřovatelé „hodí“ vinu na ty, kdo letadlo řídili.
„Jsou po smrti, nejjednodušší bude, když to odnesou oni. Nezvládli techniku pilotáže – tím se případ uzavře,“ myslí si. Ale je to pravda?
Petr Podroužek
Susmasumárum pohledy na věc:
1) Chyba z pilotního hlediska: Martin byl velitelem letadla. Příručka jasně říká: Pokud nemáš vybranou plochou vývrtku v 1000 metrech nad zemí, vyskoč! Martin ještě jen začal vybírat v 900 metrech, tedy 100 metrů pod výškou když už se měl odkurtovat a vyskakovat.
2) Chyba z manažerského hlediska: Vzít si na palubu pilota strojníka, který má odsezeno (ne nalétáno) byť i 10 000 hodin v kokpitu dopravního letadla, znamená to samé, jako si vzít do akrobata člověka z ulice, který zrovna šel kolem letiště a kterého jsem nikdy v životě předtím neviděl. Pravděpodobnost, že mi strojník “zmrzne” nebo nesmyslně zasáhne do řízení jakmile ztratí pojem o své poloze, je dokonce vyšší než u člověka z ulice. Člověk z ulice se oddá osudu a plně důvěřuje tomu, kdo řídí. Nedovolí si do řízení sáhnout. Kdežto autokratické ego strojníka jej přesvědčí, že je to on, kdo instruktorovi akrobacie z případných problémů pomůže. Samozřejmě opak je pravdou, zásahem do řízení ve chvíli, kdy je potřeba čekat až se éro dostane do nějaké vybíratelné pozice, situaci ještě zásadně ztíží, nebo úplně její řešení naprosto znemožní. Strojníci na palubě akrobata jsou mnohem nebezpečnější, než lidí z ulice. Akrobati, pozor na strojníky, v hlavách a v zápisnících mají sice plno, ale v rukách prázdno!
Martin udělal hned dvě chyby, Bůh mu je neodpustil. Opět se potvrdilo tvrzení zkušených týmů vyšetřovatelů kteří tvrdí, že při každé nehodě jde o nešťastně spojenou sérii příčin. Nezbývá než poděkovat státnímu trenérovi Stanovi Bajzíkovi, který jako jediný byl schopen sdělit akrobatické veřejnosti pravdu i přes nátlak aeroklubových funkcionářů. Když se řekne pravda, ostatní piloti se poučí, čeká nás lepší budoucnost. Když se lže, můžeme očekávat že podobný případ budeme řešit ještě několikrát a stále dokola si budeme klást otázky PROČ?
Vzpomínka na Martina a nastalgie: http://www.youtube.com/watch?v=jfYNigDU3vA
